Karlova Studánka

200 let staré lázně Karlova Studánka v malebném údolí říčky Bílá Opava pod nejvyšší horou Českého Slezska – Pradědem. Čistý vzduch a horské klima je ideální pro léčbu dýchacího ústrojí.

Historie

Místní léčivé prameny byly objeveny v 18. století během období rozšiřování hutní výroby na Bruntálsku. Její léčivé účinky, jak formou pitných kúr, tak i koupelemi, byly mnohokráte vyzkoušeny. Dochovalo svědectví bruntálského občana K. Riedla, který si delší dobu léčil bolesti nohou zdejší kyselkou, ohřívanou ke koupelím žhavou železnou struskou z hutí.

Informace se dostala od něj až k rakouskému arcivévodovi Maxmiliánovi II. Františkovi, synovi Marie Terezie, který byl pánem tohoto panství. Nechal zde založit obec, ale hosté lázní museli na své koupele docházet z okolních obcí, protože lázně zatím neposkytovaly ubytování. To se změnilo po r. 1780, kdy zde byl objeven minerální pramen, který dostal po Maxmiliánovi jméno, a začaly vznikat první lázeňské domy.

Zdejší neobvyklý způsob ohřevu minerálních vod na koupele, pomocí rozžhavené železné strusky, se udržel téměř po celé století. Struska sem byla dovážena několikrát denně a vhazovala se přímo do van s minerální vodou. Později se struskou ohřívala voda centrálně ve velkých kádích a odváděla se samospádem do lázeňských domů. V historické publikaci Maxmiliána Kubína z r. 1925 je ohřev struskou popisován takto:

„Příprava koupele se děla tak, že se do vany přinášela minerální voda ručně a třemi džbery z Maxmiliánova pramene. Následně byla do vany vložena struska – tři žhavé kusy. Přes vanu byla rozprostřena velká, silná, plátěná přikrývka a to proto, aby zachycovala ze strusky šířený prach. Struska byla po ohřátí koupele vyjmuta, usazená špína se stěn a dna vany odstraněna zmíněnou přikrývkou. K potřebnému ochlazení zřídelní vody se používalo obyčejné vody potoční, která tekla ve žlabu podél oken kabin. Ze žlabu odbočovaly krátké, zátkami opatřené žlábky, ke každé koupelové vaně. Tak mohl každý z pacientů regulovat sám teplotu koupele. Od tří hodin ráno do poledne bylo tímto způsobem připraveno třicet koupelí a odpoledne jich bylo kolem osmnácti.“

Koncem 80. let 19. století se od ohřívání vody struskou upustilo a voda na koupele se začala ohřívat horkou parou. Koupele se nejprve odehrávaly v malých dřevěných lázeňských kabinách, které byly později přestavěné na zděné domy, ale ty se dodneška nedochovaly. Stále však stojí Správní dům, dnešní Odra a nejstarší dochovaný objekt lázní z konce 18. století, kdy byl postaven jako přízemní budova, a teprve později byl zvyšován o jedno a pak i o druhé patro. Další dva domy, Věžový dům a Panský dům, dnešní Praděd, byly postaveny v letech 1795–1800.

Během napoleonských válek na přelomu 18. a 19. století se rozvoj lázní zpomaluje, přesto je postavena první zděná lázeňská budova, Koupelový dům, dnes je v jeho prostorách pošta. Byl také objeven další pramen, pojmenován Karlův po vnukovi Marie Terezie. Na jeho počest pak byly celé lázně pojmenovány Karlova studánka. Lázně se rychle rozvíjely, možná i díky objevu třetího pramene, opět pojmenovanému po vnukovi Marie Terezie, Antonínův. Bylo potřeba ubytovat zvětšující se množství lázeňských hostů, proto na počátku 19. století vzniklo mnoho nových budov: Hostinský dům, dnešní Bezruč; Pruský dům, dnešní obecní úřad a škola; Knížecí dům, dnes vyšetřovací ústav; Hinnenwiederhaus, který byl sídlem národního výboru; Lázeňský salon, dnes hudební hala; Nový koupelový dům, dnešní Opava; a Sloupový dům, dnešní hotel Džbán.

V polovině 19. století zažívaly lázně největší rozkvět, byly tedy budovány nové domy: Švýcarský dům, dnešní mateřská škola; Struskový domek, později zvaný Skleněný; a byl objeven další pramen, opět pojmenovaný podle potomka Marie Terezie, jejího pravnuka Viléma. Ke konci 19. století následovaly vila Eugen, dnešní Šárka; vila Paula; Terasový dům, dnes Kamzík; Wilhelm, dnes Vlasta; budova U lesa a pavilon Wilhelmsquelle, dnešní Pitný pavilon. dům, dne